Na skok v Kalifornii - aneb když na poušti sněží

Na cestě zpět z NZ do naší malé české kotlinky jsme se zastavili ve velkém USA. V půjčovně padla volba na pořádná americké auto, to jsme netušili, že i s naším půjčeným JEEPem budeme na dálnici patřit k těm nejmenším.

Z LA jsme vyrazili přímo na východ do Joshua tree national parku. Šesti a až osmi proudová dálnice nás dovedla od pobřeží až na poušť.

Kdo by odolal kaktusové zahrádce. Joshua tree NP je na hranici dvou vegetačních pásem, to východní je mnohonásobně sušší a na tom západním jsou slavné Joshua stromy a ohromné kamené útvary.

Když už jsme měli JEEPa, tak jsme neodolali nevyzkoušet jeho schopnosti v lehkém terénu. Rázem se z naleštěného autíčka stala hrouda bláta. I na poušti prší a tachometr byl v mílích, což zjistila Vendulka při průjezdu ohromné rozblácené kaluže na prašné cestě a tachometr značil "pouhých" 25. Prašná cesta nás dovedla do centra NP, kde jsme mohli obdivovat barvící se skály v západu slunce a kouzelné barvy na obloze. Se zapadajícím sluncem klesala i teplota a nám nezbylo nic jiného než udělat z auta ložnici, dát si luxusní večeři s vínem a jít spát.

Ještě před východem slunce, náš poslední na roční cestě, vyrážíme na výhled. S mufinem v ruce, s pomalu se probouzejícím se dnem a barvící se oblohou před námi, mlčky sedíme a v myslích si rekapitulujeme uplynulý báječný rok na cestách.

Čas nás tlačil a my jsme museli rychle vyrazit směr LA, zabalit všechny věci, narvat 3 lodě, 5 pádel, všechny věci na pádlování a trekování do auta a mazat na letiště a domu...

Ještě, že se nad námi slečna z Austrian Airline slitovala, protože se jí zdálo, že platit 120$ za kus nadměrného zavaradla je opravdu nějak moc.

Tak a to je poslední kousek vyprávění z naší cesty. Hurá vstříct dalším zážitkům na rodné hroudě.

Čechy krásné Čechy mé - hurááá na vagón

Po roce zase na rodné hroudě, mrzne až praští a všude je kopec sněhu a z pracáku snad příjde podpora-)

Prostě nejlepší čas vyrazit na vagon otestovat naše nove skatové běžky.

Večerní světlo čaruje....

Nejsou ty Jizerské hory prostě krásné.

A jak jsme to vlastně doklepali na NZ?

No máme na blogu pár restů:-)
Takže co jsme prováděli těch pár posledních týdnů na NZ.
Náš pojízdný domeček jsme pořádně vycídili, až oči přecházeli no a hned jsme slavili úspěch s prodejem. Projevil se náš obchodní duch a štěstí a dodávka putovala k nové majitelce za mnohem vyšší cenu než jsme jí koupili.

Hned ten den jsme zabalili naše batohy, uskladnili kajaky a mastili stopem na steak za kamarády do Blenheimu. Plán byl jasný nacpat si břicha a potom vyrazit na dlouhý trek přes několik pasů z elson Lakes, přes Lewis pas až do Arthus pasu.

Bohužel počasí nebylo zrovna na naší straně, ale nás nic nezastaví....

Waiau pas byl nejvyšším boden naší cesty a počasí bylo opravdu brutální. I když druhá strana pasu slibovala lepší výhlídky.

Bohužel potom začalo pršet a vydatný déšť nám málem odřízl cestu dál. V cestě nám stála rozvodněná řeka a za ní vyhřátá DOC chata. Štěští se na nás usmálo a my značně zmáchaní a unavení jsme řeku ve velikém rozlivu překonali.

Po půl dni odpočinku v Hamner Springs jsme se vydali na druhou půlcu cesty. Sluníčko už vysušilo loužičky, takže nebudou studený nožičky a my chvátali směrem k Arthur pasu.

Na první chatě potkáváme partičku koňáků, kteří cestují více jak týden po NZ horách. Na prvního koně se naloží motorová pila a jde se:-)

Jo není nad ty poklidná rána na sluníčku se šálkem čaje .... Prostě idlka.

Nakonec nám počasí dává vědět, kdo je tu pánem a my dokončujeme naše půtování za deště.

Přesouváme se lepším počasí k Christchuch, kde potkáváme Miloše, půjčujeme si auto a prozkoumáváme poloostrov Bank´s. Na kterém je největší francouzský vliv.

Na kopcích nad Chch si dáváme předvánoční párty. Miloš udělal kopec bramborového salátu, my usmažili rybu, zátky od vína létají a nad hlavou nám zapadá náš poslední západ slunce na Novém Zélandu. Den na to odlétáme:-(

Tak snad Ssee ya soon Zélande...